PřihlásitVšechny děti do základních škol a zrušit speciální…to je titulek jedné diskuze, která zde probíhá. Ale co kdyby to šlo i obráceně?
Na tuto myšlenku mě přivedli žáci běžné 7. třídy z našeho města, kteří k nám do „speciálky“ v úterý přišli na SETKÁNÍ. Tento integrační projekt děláme už pátým rokem (pro všechny sedmé třídy z okolí) a za tu dobu se u nás vystřídalo asi 45 žákovských kolektivů. Smyslem je seznámit se s osobnostmi a potřebami dětí s postižením prostřednictvím vlastní zkušenosti a vzájemného kontaktu. Třídní kolektivy se dost liší, některé přicházejí informované předem, jiné jsou fakt „nepopsaná deska“, někdo má strach, co ho čeká a schovává se za záda spolužáků, jiní přicházejí už rozhodnutí, do jaké třídy chtějí jít pomáhat, někdo vede silácké řeči, někdo má slzy v očích. Také paní učitelky (občas páni učitelé) se liší. Od extrémů, kteří celé dopoledne čekají na konec setkání ve sborovně (a do našich tříd se ani nepodívají), až po otevřené a v dobrém slova smyslu zvědavé učitele, kteří obcházejí své žáky a mají spoustu otázek a nápadů, jak toto téma dál využít. Na závěr návštěvy probíhá společná reflexe sedmáků s někým z vedení naší školy o dojmech a poznatcích, diskutuje se o otázkách, které děti mají, objasňují se některé situace. A tady se velmi často objevuje paralela: jaký učitel – takoví žáci. Dá se říct, že po těch pěti letech zkušeností, hned po úvodních informacích a kontaktu s doprovázejícím učitelem poznáme, jak budou děti fungovat. V případě zodpovědného pedagoga je téma dále využito i po návratu do vlastní školy, v případě zapáleného pedagoga (případně přímo Pepouše 
), nastane situace jako třeba dnes, kdy jsme dostali od žáků emaily s krátkou písemnou reflexí. Myslím, že stojí za přečtení.
